TOP 09 poslala do presidentské volby to nejlepší, co mohla nabídnout, svého předsedu Karla Schwarzenberga. Většina obyvatel této země ovšem zvolila jeho protikandidáta. Co se stalo, nedá se odestát. Miloši Zemanovi na příštích pět let právem náleží respekt, který je spojen s úřadem presidenta republiky, a každý z nás, jeho nevoličů, si musí uvědomit, že čas od času prohrát je nezbytné, jen je třeba si z toho neudělat zvyk a dokázat se poučit.

Mnozí komentátoři Karlu Schwarzenbergovi nyní vyčítají taktickou chybu, kdy v jedné z předvolebních televizních debat neváhal odsoudit poválečné odsuny našich spoluobčanů německé národnosti. Jako zkušený politik měl prý začít mlžit, zahrát vše do autu a hlavně zásadně neříkat to, co si o této citlivé otázce našich dějin skutečně myslí.

Takové rady jsou z hlediska reálné politiky mnohým čtenářům Machiavelliho v zásadě jasné a dokonce i pochopitelné. Konec konců pro takovéto chování lze najít nespočet příkladů. Jedním z nejznámějších je příběh francouzského krále Jindřicha IV. Navarského. Po letech bojů a válek se tomuto hugenotskému princi, který už od roku 1588 neměl žádnou konkurenci a zval se francouzským králem, stále nedařilo ovládnout celou zemi a především její metropoli. „Dobré město Paříž“ se králi vzdalo teprve ve chvíli, kdy Jindřich roku 1593 prohlásil, že „Paříž přece stojí za jednu mši“ (Paris vaut bien une messe) a přišel na katolickou bohoslužbu, kde veřejně a v životě už podruhé vyhlásil svůj přechod ke katolické církvi. Jindřich IV. Francouzský tak mohl být konečně slavně korunován a vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Do země se vrátil mír. Roku 1598 král Jindřich vydal Edikt nantský, který v zemi garantoval rovnoprávnost katolíků a protestantských hugenotů, Francie se po desetiletích válek vydala na cestu k prosperitě a pozici evropské velmoci…

Velké Jindřichovo dílo – tedy usmíření francouzských hugenotů a katolíků – ovšem nepřetrvalo, už jeho syn Ludvík XIII. inspirován svým rádcem, kardinálem Richelieu, ustanovení Ediktu nantského výrazně omezil a vnuk Ludvík XIV. jej pak roku 1685 zrušil úplně.

Ať už vědomě, či nevědomě se, podle mého, Karel Schwarzenberg při oné důležité otázce odsunu našich německých spoluobčanů v roce 1945 ocitl v podobné pozici jako Jindřich IV. Pokud by začal mlžit, hrát do autu, po brněnsku „valit křivó válku“, prostě v obecné řeči lhát, měl by velkou šanci neodehnat si určitou část voličů a dnes by se možná mohl chystat na převzetí prezidentského úřadu.

Otázka ovšem zní, stála a stojí funkce českého presidenta Karlu Schwarzenbergovi za jednu lež. Stojí za to, aby lhal a popřel mnohé ze svých dlouhodobě prosazovaných názorů a zkušeností, kterých se mu dostalo mimo jiné jako bývalému předsedovi Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva a laureátu Ceny lidských práv rady Evropy? Vypadá to, že jemu tedy rozhodně ne! Každá lež, kličkování a zbabělost v takovéto zásadní věci, kdy si ani po téměř sedmdesáti letech nejsme schopni jako „národ český v Čechách a na Moravě“ přiznat: „Ano, jsme vinni a žádný předešlý hřích těch, na kterých jsme se provinili, naši vinu nemůže smazat…“, nás totiž nutně vede k věčné otázce, kolik zla jsme ochotni nevidět, tolerovat, nebo dokonce prominout, jen proto, že často býváme přesvědčeni o své schopnosti „páchat“ dobro. Jako bychom zapomněli na ono prastaré varování: „Kdo jednou začne tančit s Ďáblem, nezmění Ďábla, ale sebe…“

Rád bych Karlu Schwarzenbergovi za připomenutí těchto starých pravd a velkou politickou lekci poděkoval a popřál mu pevné zdraví a brzký příchod „lepších časů“